čtvrtek 30. října 2014

Smažené vemínko

Tentokrát se s vámi podělím spíš o dojmy z přípravy než o recept.

Manžel si čas od času zavzpomínal na to, jak bylo smažené vemínko výborné, jak ho miloval rád on i jeho otec. V jeho popisu to vyznívalo jako luxusní delikatesa, což ovšem zase příliš neodpovídá ceně vemínka v řeznictví. Vždycky v takové chvili manželovi doporučím, aby si vzpomněl až někdy půjde kolem řeznictví a vemínko koupil (bydlíme na venkově a masa máme tři mražáky, takže do řeznictví já opravdu nechodím). K mé velké radosti se donedávna tak nestalo. Až minulý týden si konečně manžel vzpomněl a vítězoslavně mi ze své cesty přivezl vemínko.

Hleděla jsem nevěřícně na tu hmotu, která připomínala všechno možné, jenom  ne maso. Co teď s tím, sakra! Jediné, co vím, že se to musí napřed dlouho vařit. Jenže jak dlouho? Hledala jsem nějaké informace a dozvěděla se, že mladému stačí hodina, staré pak čtyři a více hodin. Jenže já vůbec netuším z jak starého zvířete to vemeno je! Navíc jsem ani nikdy žádné neviděla, takže se nemám ani orientačně čeho chytit.

Nakonec jsem to vrazila do papiňáku a vařila asi hodinu - to by mohlo stačit. Stačilo, bylo to měkké, možná až moc. Konzistencí to připomínalo rozvařený játra a chutnalo to jako zkyslý mlíko. Statečně jsem to nakrájela na plátky, začala obalovat a smažit. Bohužel ani smažení tu kysele-mléčnou chuť nepotlačilo.



Sice se považuju za gurmána, ale dokážu sníst téměř cokoliv, takže i tohle jsem snědla a kdybychom trpěli nedostatkem bílkovin (masa), možná bych to někdy i zopakovala - jíst se to dalo, ale nedá se říct, že bych si pochutnala.. Naštěstí toho moc nezbylo, manžel snědl neuvěřitelných pět řízků! Tvrdil, že to bylo dobrý. Tak nevím...

čtvrtek 23. října 2014

Králík zapečený na zelí

Musím říct, že králíci se nám daří. A tak se pomalu z tohoto blogu stává především králičí kuchařka. Ale co mám dělat, když králíka připravuju téměř každý týden, a aby se nám nepřejedl tak zkouším nové recepty nebo experimentuju sama - to častěji. Tak jsem si jednou takhle vzpomněla, že jsem občas dělávala kuře á lá kachna - bylo to kuře zapečené na zelí. Bývalo to dobré a nedalo to moc práce. "Králík by taky nemusel být špatný!" řekla jsem si a při nejbližší příležitosti to vyzkoušela. Příprava je fakt jednoduchá, stačí tomu věnovat pár minut a pokud máte remosku, tak se to udělá prakticky samo. Výsledek předčil mé očekávání.


Suroviny:
porce králíka (nejlépe zadní kýty)
sklenice sterilovaného zelí
slanina (bílá)
anglická slanina
sůl, pepř

Postup:
Porce králíka večer předem našpikujeme, osolíme a opepříme. Další den do pekáčku vyklopíme sklinku zelí i s lákem, na ně rozložíme králíka, nahoru poklademe plátky anglické slaniny a dáme péci. Během pečení občas králíka otočíme a podle potřeby podléváme vodou. Ideální přílohou je houskový knedlík.

pondělí 20. října 2014

Tajemství tvarůžku


I když jsme malý národ, dali jsme světu pár užitečných věcí: ruchadlo, zákon o dědičnosti, turbínu, hromosvod, objev krevních skupin, kontaktní čočky, semtex... Mezi tyto významné objevy a vynálezy by se mohl řadit i Olomoucký tvarůžek - jediný původní český sýr, který byl v době své největší slávy znám téměř po celé Evropě, ba i v zámoří. V polovině 19. století se tvarůžky vyvážely do všech zemí Rakousko-Uherského mocnářství, Německa, Srbska, Bulharska, Rumunska, Anglie a dokonce i do Argentiny... Ale pojďme pěkně od začátku.

Dnes už nikdo nedokáže říct, kdy a kde tvarůžek vlastně vznikl. Ale my Moraváci (a Hanáci obzvlášť) si stejně myslíme, že kolébkou tvarůžku musela být Morava (Haná). Vždyť i nejstarší písemné zmínky (1452) o tvarůžcích pocházejí právě z Moravy a uvádějí je jako běžné jídlo i když se jim ještě tak neříkalo. Název tvarůžky se poprvé objevil až v roce 1583 v olomouckém soupisu pozůstalosti. Přídomek "olomoucký" však dostal o něco později a z jiného důvodu - podle místa, kde se dal nejčastěji koupit. Tvarůžkáři totiž své zboží vozili a prodávali právě na olomouckém trhu. Tvarůžky měly nezastupitelné místo v jídelníčku a často se jich užívalo i jako platidla: Např. v roce 1601 při kopání studny v Hradečné u Uničova dostali studnaři za 1 vyhloubený sáh 1 zlatý a 2 kopy tvarůžků.

Jak název sám vypovídá, základní surovinou pro výrobu tvarůžků byl tvaroh. Výroba nebyla příliš složitá a původně probíhala téměř v každém stavení pro potřeby rodiny. Jen zřídka se přebytky prodávaly na trhu. Teprve po zrušení roboty získali lidé více času a mohli si tedy dovolit vyprodukovat více mléka, tvarohu a tím pádem i tvarůžků. Někdy v té době začaly vznikat první rodinné manufaktury. Tvaroh na výrobu většinou kupovali od zemědělců.

Chtěli byste si po vzoru našich předků vyrobit tvarůžek doma? Skutečně to není nic složitého. Tvaroh se nechá asi 3 dny zaležet. Potom se hmota prohněte, dále se semele spolu se solí a nechá znovu pár dní odstát. Z uleželého tvarohu se rukama vymodelují (pleskají) kolečka. Ty se opět nechají pár dní usušit. Usušené tvarůžky se omývají v osolené vodě nebo syrovátce, vyrovnají se na šindele a nechají několik dalších dní zrát při stálé teplotě.


V podobné kuchyni započala sláva Olomouckých tvarůžků. Jestli vás zaujaly ty police nad kamny, tak to jsou právě ty šindele, na nichž se tvarůžky sušily.

O slávu Loštických tvarůžků se zasloužil Alois Wessels, který roku 1892 převzal nepříliš úspěšnou manufakturu po svém otci. Brzy se vypracoval mezi největší producenty a v tradici výroby pokračovaly i jeho děti. Další rozvoj tvarůžkářství umožnilo osamostatní ČR. Českým a Moravským mlékařům se uzavřely rakouské trhy a mléko i tvaroh bylo třeba zpracovat tak, aby vydrželo déle. Tvarůžky byly ideálním řešením. Tvarůžkáři byli na vzestupu i navzdory hospodářské krizi až do konce druhé světové války.


Pak přišel únor 1948 a doba znárodňování. Domácí manufaktury byly buď zrušeny, nebo sloučeny do jednoho velkého podniku v němž postupně došlo i k poklesu výroby jak množstevnímu, tak i co do rozmanitosti druhů.

Po roce 1991 byla Loštická tvarůžkárna vrácena potomkům původních majitelů, kteří ji postupně zrenovovali a navázali na předúnorové tradice výroby. Tvarůžky zůstaly jediným výrobním sortimentem, ale vyrábějí se v mnoha tvarových i váhových variantách a s různými příchutěmi.

Některým z vás možná neuniklo, že jsme právě za tvarůžky podnikli nedávno výlet. V podnikové prodejně jsme nakoupili spoustu "voňavých" suvenýrů a já jsem neodolala a koupila i "Kuchařku netradiční vůně". Už se těším, až z ní něco vyzkouším! (Doufám, že to potom půjde vyvětrat a nebudu muset celou kuchyň vymalovat)

Tak co, dali byste si tvarůžek?

čtvrtek 16. října 2014

Marcipánky

Utři 3 loty (48 g)  čerstvého másla na mísce, dej do něj čtvrt libry (128 g) tlučeného cukru, půl lotu (8 g) tlučené skořice, čtvrt lotu (4 g) tlučeného hřebíčku, z půl citronu drobně pokrájenou kůru, lot (16 g) sladkých a 4 hořké mandle, na struhadle i se šlupkou ustrouhaných, vraz do toho jedno celé vejce, dobře to umíchej, dej do toho čtvrt libry (128 g) pěkné mouky, vyndej to na moukou posypanzý vál, rozválej to na dvě stébla tlustě, nakrájej z toho čtyrrohé tabulky, jako jsou ty malé marcipánky, klaď je na bílým voskem pomazaný plech, pomaž vejcetem, poklaď rozpoltěnými mandlemi a zvolna je peč.
(M.D.R. 1986 str. 215)

S blížící se zimou jsem se rozhodla vyzkoušet nějaké cukroví od naší kuchařské legendy. Třebas bychom si něco z toho mohli udělat potom na Vánoce. Zaujaly mě marcipánky. Dříve se totiž marcipán říkalo mandlovému perníku a i suroviny perník připomínaly. Třebas to budou ty nejlepší perníčky! Ale raději je nejprve ozkouším jen tak k nedělní kávě.


Tentokrát jsem se opravdu snažila přesně držet postupu. Ušlehala jsem máslo, zašlehala do něj cukr a potom ještě vajíčko. Koření se mi zdálo strašně moc, ale statečně jsem je zamíchala do mouky, tak jak jsem zvyklá. Díky utřenému máslu bylo těsto dost řídké a paplalo se na ruce, tak jsem ho dala na chvilku ztuhnout do lednice. Skutečně se s ním pracovalo o něco lépe. Další problém byl s tloušťkou vyváleného plátu. Jak jsou asi silná dvě stébla? No, nějak jsem to odhadla, ale příště bych to udělala na normální perníčkovou sílu. Jediné, co mi chybělo, byly půlky mandlí. Ale měla jsem doma zbytek sekaných mandlí, tak jsem to s nima posypala a vrazila do rozpálené trouby. Asi za tři minuty vypadla elektrika. V tu chvíli jsem zapomněla na své slušné vychování a sprostě zaklela. Naštěstí to hned zase zapli, takže výsledné dílo to nijak neohrozilo.

Výsledek se docela povedl. Marcipánky byly trošku tvrdší - příště je potřeba vyválet silnější plát, aby se tolik nevysušily. Chuť byla dobrá, pikantní, lehce štiplavá. Adámkův jemný dětský jazýček to neocenil, takže pokud bude pokus číslo dvě, rozhodně snížit množství koření nejmíň o polovinu!


čtvrtek 9. října 2014

Zajíc na smetaně

Zaječí zadek jsem zpracovávala hned další den po předku. Důvody byly prosté. Zatímco na předek jsem měla krom vína, které bylo nepovinné, všechny suroviny doma, na další recept mi toho pár chybělo. Bylo nezbytné navštívit obchod a doplnit zásoby.

Potom jsem se nějak nemohla dostat k tomu zapsat to na internet, takže mezi oběma recepty uběhla delší doba. Krom toho, nerada publikuju podobné věci hned za sebou - i z toho důvodu jsem na tento příspěvek až tak moc nespěchala a po napsání mi ještě pár týdnů ležel "v rezervě". V uplynulých týdnech mi totiž přišlo lepší publikovat sezónní recepty.

Vzhledem k tomu, že to byl můj první zajíc, to znamená že s úpravou zaječího masa nemám žádné zkušenosti, držela jsem se opravdu věrně receptu. Jedinou změnu, kterou jsem udělala, že jsem použila remosku. Na pečení (i dušení) neznám nic lepšího. Výsledek byl opravdu skvělý. Pokud budete někdy mít zajíce, rozhodně to zkuste!



Suroviny:
1 zaječí zadek
60-80 g slaniny
drcený pepř
80 g másla
1 středně velká cibule
200 g kořenové zeleniny
sůl
3-4 zrnka pepře
2-3 zrnka nového koření
2 bobkové listy
200 ml bílého vína
2 lžíce hladké mouky
1 citron
200 g zakysané smetany

Postup:
Naporcované maso protkneme proužky slaniny, obalenými v drceném pepři. Na másle osmahneme nakrájenou cibuli a kořenovou zeleninu, přidáme maso, opečeme, osolíme, přidáme koření, podlejeme částí vína a dusíme doměkka. Během dušení maso několikrát obrátíme a podléváme zbylým vínem.
Měkké maso vyjmeme, šťávu vydusíme na tuk, vmícháme mouku, kůru z dobře omytého citronu a osmahneme. Zalijeme vodou nebo vývarem a omáčku dobře povaříme. Přidáme zakysanou smetanu a jen krátce prohřejeme. Nakonec omáčku dochutíme citronovou šťávou a propasírujeme ji přes cedník.
Jako přílohu podáváme houskové knedlíky.
(Velká domácí kuchařka 2004, str. 231)

pondělí 6. října 2014

Já a moje kuchařky

Kuchařky patří dlouhodobě k nejprodávanějším knihám na našem trhu. Ale na druhou stranu... Zajímalo by mě, jak často je lidé skutečně používají. A jak jsem na tom s kuchařkami já?

Nejsem příliš velký fanoušek kuchařských knih. Podle mého stačí jen jedna, ale opravdu velká a obsáhlá - může být i vícedílná. Čím víc kuchařek člověk má, tím hůře se mu vaří. Hledáte konkrétní recept a v každé knize jsou suroviny i postup jiné. I přesto se mi doma nahromadilo pár kuchařek a občas po některé z nich sáhnu. Ale pěkně popořádku:

Rychlé pokrmy 

(1969) Juliana A.Fialová
Svoji první kuchařku jsem "podědila" po mámě. Máma mi ji dala, když jsem si založila vlastní domácnost. Prý je výborná pro začínající kuchařinky. V tom měla asi pravdu. Kniha obsahuje 134 jídelníčků o třech chodech, členěných podle ročních období (z důvodů sezóních potravin). Každý jídelníček je údajně dostatečně vyvážený, aby odpovídal tehdejším požadavkům na zdravou výživu. Kromě klasických receptů je uveden i harmonogram přípravy celého menu, takže začínající kuchařka by neměla mít problém dovařit vše současně. Také je připojen orientační čas přípravy celého tříchodového menu, který mimochodem jen vyjímečně překročí hodinu - takže v tomto směru se opravdu jedná o rychlé vaření. Svého času byla u mě hodně frekventovaná, dnes už na ni sedá v knihovničce prach a vytahuji ji jen velmi zřídka.

Kuchařka pro dny všední i sváteční 

(1990) Z.Endlicherová, J.Morávek
Ani tato kuchařka není moje vlastní. Nějak se mi přimíchala mezi věci, když jsem se stěhovala z Brna. Ona totiž poslední dobou bydlela spíš u mě, než u mámy a ta snad ani nepostřehla, že jí chybí. Po čase mi ta první totiž přestala stačit. Chtěla jsem vařit i složitější jídla, ale žádnou velkou kuchařku mi máma půjčit nechtěla, asi abych ji během vaření neumatlala.

Nová domácí kuchařka 

(1991) J.Břízová, M.Klimentová
Ano, tohle je moje první vlastní kuchařka. Dostala jsem ji od mámy, už ani nevím při jaké příležitosti, ale bylo to už nějaký čas po svatbě - možná k mým 19. nebo i 20. narozeninám. Dlouhá léta byla mojí oblíbenou kuchařkou. Aby taky ne, když byla prakticky jediná s tak velkým množstvím receptů.

Konzervování potravin v domácnosti 

(1969) V.Balaštík
Tak tohle je taky mamky. Kdysi dávno jsem si sice koupila vlastní kuchařku o zavařování, ale v té byly hlavně různé směsi a čalamády. Základy konzervace čehokoliv v ní chyběly a ty jsem právě potřebovala nejvíce po přestěhování na venkov. Máma už dnes téměř nic nezavařuje, takže mi knihu "zapůjčila" dokud ji bubu potřebovat. I když jsou v ní prastaré obrázky zavařovacích sklenic se skleněnými víčky na pérka, já se bez ní opravdu neobejdu, protože zavařuju kde-co. A i když máme modernější sklenice, postupy se nezměnily.

Králík na 250 způsobů

(1997) P.Biško
Můj muž je vášnivým chovatelem zvířat. Sice v době, kdy jsme se brali, tak žádné "masné" zvíře nevlastnil. Ale po založení rodiny zřejmě cítil zodpovědnost za naši životní úrovně a rozhodl se ji (k mému  zděšení) zvýšit chovem králíků. Já ani netušila, jestli jsem kdy předtím králíka vůbec jedla a v mých kuchařských knihách bylo receptů žalostně málo. Internet byl tenkrát ještě v plenkách a tak jsem podnikla nájezd na knihkupectví, abych si rozšířila své gastronomické obzory - tedy abych našla nějakou kuchařku, v níž bude více než 2 recepty z králičího masa. Jak vidíte,  úspěšně. Občas se nechám inspirovat, ale vlastní experimenty mě baví čím dál více.

Velká domácí kuchařka

(2002) L.Nodl, J. Mandžukocá, K.Havlů
Původně jsem tuto knihu koupila pro svou dceru - do výbavy. Chtěla jsem být lépe připravená až doroste, než moje máma a tahle kuchařka se mi moc líbila. Splňovala všechny mé požadavky na správnou kuchařskou knihu: byla dostatečně obsáhlá, aby se podle ní dala uvařit jak jednoduchá večeře, tak slavnostní menu o několika chodech. Kromě toho obsahuje "školu vaření", kde jsou vysvětleny i na fotkách názorně zobrazeny nejčastější postupy přípravy pokrmů a tyto "lekce" jsou umístěny přímo na  začátku každého oddílu, tedy pěkně na očích. Právě proto, že se mi tolik líbila, jsem ji párkrát otevřela a vařila podle ní. Doba je to dlouhá, takže dnes už je poněkud opotřebovaná a jako dárek do výbavy se moc nehodí. Nejspíš budu muset koupit jinou, naštěstí to dnes není takový problém, kuchařek jsou mraky a i tato se stále vydává znovu a znovu.

Jak se stát labužníkem

aneb inspirativní kuchařka pro snoby napsaná dvěma z nich
(2004) J. a M.Mackovi
Na tuhle jsem málem zapomněla. Dostala jsem ji od táty někdy v době, kdy byla hitem internetu "Facka doktora Macka". Tehdy jsem měla trošku jiné starosti (plínky, kojení apod.) a tak jsem ji založila do knihovny, že se na ni pořádně podívám, až budu mít více času. Objevila jsem ji až když jsem dávala do kupy tenhle článek a začala číst a prohlížet recepty. Nevím, jestli z ní někdy něco uvařím. Většina receptů obsahuje ingredience, které doma běžně nemívám. Ale láká mě to. Připojený popis dojmů z takové krmě je totiž neodolatelný.

Domácí kuchařka

(1986) M.D.Rettigová
Tak toto je klasika, bible všech českých kuchařek. Po Retišce jsem dlouhou dobu marně toužila. Jak jsem zmínila v úvodu, co kuchařka to jiný recept na cokoliv. A já chtěla alespoň znát původní receptury. I když si je třebas upravím po svém. Teprve s rozšířením internetu se mi podařilo na ni natrefit v jednom internetovém antikvariátu. Pravda, moc často z ní nevařím, je to nejspíš proto, že se v ní špatně orientuje. Ale nějaké recepty už jsem vyzkoušela a o dojmy se podělila tady na blogu v rubrice Magdalena a já.

Tradiční české kuchařky

Jak se vařilo před M.D.Rettigovou
(2001) M.Beranová
Na tenhle poklad jsem natrefila při hledání Rettišky. Je to taková sonda do historie české kuchyně a to téměř od pravěku. Dobrou třetinu knihy tvoří právě historie a občas z ní čerpám informace pro rubriku Zajímavosti. Recepty jsou velmi orientační a často chybí informace o množství surovin nebo přesnější popis přípravy. Zatím jsem z  ní ještě nic nevařila, ale nebojte, mám to v plánu!

Mastering the Art of French Cooking

(2010) J.Child, L.Bertholle, S.Beck
Můj nejnovější přírůstek. Po shlédnutí filmu Julie a Julia jsem usoudila, že tahle kuchařka by v mé knihovničce rozhodně neměla chybět. Bohužel do češtiny dosud přeložená nebyla. A mě donedávna nenapadlo, že ji u nás můžu koupit v originále. Ale dostala jsem poukázku 200,- Kč na knížku a při prohlížení nabídky jsem na ni nějak natrefila. Zatím se v ní snažím zorientovat, ale už mám nalezených pár receptů, které bych chtěla vyzkoušet. Nemám tušení kdy, protože jednoduché zrovna moc nejsou. A nebojte, rozhodně nemám v úmyslu opakovat Juliin blogový projekt - v mém případě to ani nejde, protože nejím hovězí, ale o tom vám možná napíšu někdy příště.


Toto jsou mé oblíbené. Krom nich mám doma ještě dalších několik kuchařek a 2 knihy s radami ohledně vaření, které vůbec nepoužívám. Jsou to jednak ceny v nějakých soutěžích, dárky od přátel i mé vlastní omyly. Recepty v nich mi totiž připomínají různé kreace ve stylu "co dům dal". Ne že bych tímto stylem občas sama nevařila, asi jako každý občas zkouším různé experimenty. Ale věty jako "Můžete si tam dát všechno, co máte rádi." ve mě vyvolávají představu pejska a kočičky, když vařili dort.

Někdo by možná mohl říct, že dnes v době internetu jsou tištěné kuchařky zbytečností. Ale já jim dávám před internetem přednost. Na internet totiž může psát recepty doslova každý, ani nemusí mít doma hrnec nebo vařečku. Teď možná někoho napadne: Proč tedy píšu blog o vaření, když je tak odsuzuju? Neodsuzuju blogy, jsou velkou inspirací a několik jich sleduju. Jen si na nich nevyhledávám recepty. Když mě něco zaujme, tak si to poznačím, abych to později mohla vyzkoušet, ale když inspiraci hledám, sáhnu v první řadě po knize.

Jak jste na tom s kuchařkami vy? Kolik jich doma máte? Vaříte podle nich? A máte nějakou oblíbenou? Budu ráda, když se trošku rozpovídáte v komentářích.

čtvrtek 2. října 2014

Králičí maso na italský způsob

Přiznám se, že jsem nikdy v Itálii nebyla a italskou kuchyni jsem ochutnala jen tu modifikovanou na naše české poměry. Ale za ta léta jsem už tak nějak v různých TV programech vykoukala pár věcí, které jsou pro italskou kuchyni poměrně typické: 
  • Italové používají olej, převážně olivový. Ten nám doma moc nechutná, možná to ale bude jen tím, že ten v našich supermarketech prodávaný patří ke kvalitativně nejhorším.
  • Všude tam, kam my klidně nacpeme rajčatový protlak, dávají Italové obvykle sušená rajčata. Kdo to vyzkoušel, dá mi za pravdu, že těm se skutečně žádný protlak nevyrovná, ten kupovaný už vůbec ne.
  • Důležité jsou také bylinky, především bazalka - zásadně čerstvé.
  • Podobně jako Francouzi, i Italové milují sýry, které jsou součástí většiny pokrmů. Ale raději úplně zapomeňte, že existuje nějaký eidam.
Na těchto pár věcí jsem si vzpomněla nedávno, když se mi zrovna nechtělo moc vyvařovat, ale přesto jsem zatoužila po něčem dobrém a pro nás neobvyklém. Náhodou jsem totiž měla všechno doma a k tomu kousek vykoštěného králičího masa. Ale hledat nějaký konkrétní recept se mi nechtělo. Ostatně nemám tušení, jestli Italové vůbec jedí králíky. Asi ano, ale určitě to nepatří mezi obvyklá jídla a recepty na králíka budou v italských kuchařkách nejspíš tak časté jako v těch našich (tedy skoro nic). Krom toho, žádnou italskou kuchařku nevlastním a hledáním na netu strávím celé dopoledne, protože všechny recepty budou zaručeně obsahovat i suroviny, které doma nemám (to už znám).

A tak jsem se pustila do vlastního experimentu. Ostatně zkušenost mi napovídá, že králík a sušená rajčata půjdou báječně dohromady. Už mnohokrát jsem tu zmínila, že králík je nejlepší s něčím chuťově výrazným a to sušená rajčata rozhodně jsou.


Suroviny:
olej
pórek
králičí maso
sušená rajčata
bazalka, petrželová nať
stroužek česneku
sůl

Postup:
Na oleji (pokud máme sušená rajčata naložená v oleji můžeme použít i ten) lehce osmahneme nakrájený pórek, přidáme na malé kostičky nakrájené králičí maso a restujeme, až se začne tvořit kůrčička. Přidáme pokrájená rajčata, lehce osolíme, podlejeme vodou - cca 1 dl na porci a za občasného promíchání dusíme pod pokličkou, dokud se voda neodpaří. Do hotového vmícháme nasekané bylinky a rozmáčkneme stroužek česneku. Podáváme se špagetami. Povrch lehce posypeme strouhaným sýrem, nejlépe nějakým "voňavým" (já v tomto případě použila kozí).
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...