čtvrtek 8. dubna 2021

Křimický řízek

Křimice jsou obec (dnes část Plzně), která je proslulá svým kysaným zelím. Zelárna tam funguje už cca 100 let a zpracovává zelí od místních farmářů, při čemž používá tradiční metody včetně "šlapání". Samozřejmě, že místní zelí je v Křimicích i okolí oblíbené a tak se nemůžeme divit i nejrůznějším experimentům v kuchyni. Z nějakého takového experimentu nejspíš vzniknul i křimický řízek. O jeho původu či historii se mi nepodařilo nic dohledat. Čím je tedy křimický řízek jiný? Především tím, že těstíčko na obalování obsahuje zelí - ideálně to křimické kysané, ale klidně můžete použít i jiné, kdo by pro zelí jezdil až do Plzně, že? Řízek se podobá tomu v bramboráku, tedy vzhledem, chuť je pochopitelně jiná, taková svěží lehce nakyslá po zelí. A na rozdíl od bramborákového těsta, je to zelné lehčí... Rozhodně po jednom řízku i s přílohou nemáte pocit, že prasknete.

Suroviny:

4 porce vepřové pečeně
500 g kysaného zelí (v případě nouze můžete nahradit i sladkokyselým)
sůl, pepř
4 vejce
8 stroužků česneku
hladká mouka dle potřeby
tuk na smažení (sádlo)

Postup:

Vepřové plátky z obou stran naklepeme, osolíme a opepříme. Zelí slejeme, necháme okapat, podle potřeby překrájíme na menší kousky a v míse smícháme s vejci, prolisovaným česnekem, solí, pepřem a zahustíme moukou. V pánvi si rozehřejeme tuk. Každý plátek masa potřeme z jedné strany těstíčkem a vložíme tou potřenou stanou na rozpálený tuk. Poté potřeme i druhou stranu. Smažíme do zlatova z obou stran. 

čtvrtek 25. března 2021

Šulánky

Ke klasice české i moravské kuchyně neodmyslitelně patří šulánky - noky z bramborového těsta se sladkým sypáním. Záměrně to píšu tak obecně. Dnes se nejčastěji dělávají s mákem, ale můžete si je posypat i opraženou strouhankou, ořechy, perníkem... Podle mě musí být naprosto nejlepší s prachandou - to jsou mleté sušené hrušky. Hrušky jsou tady v okolí poměrně nedostatkovým ovocem. Obávám se, že šulánky s prachadnou nejspíš nikdy neochutnám. Prozatím se musím spokojit s mákem. Ale i ty jsou naprosto úžasné a doma je milujeme.


Suroviny:

1 kg brambor
1 vejce
250-300 g hrubé mouky
sůl

Postup:

Brambory si den předem uvaříme ve slupce. Oloupeme, nastrouháme na jemném struhadle, osolíme, vmícháme vejce a postupně zahušťujeme moukou. Když je těsto dostatečně spojené, ani se nedrobí ani nelepí, tak z něj vytvarujeme válečky, které mírně zploštíme a krájíme na podílky - škubánky. Ty pokud možno hned zavařujeme do vřelé vody. Vařečkou opatrně promícháme, aby se nepřilepily ke dnu. Jakmile vyplavou, tak ještě necháme cca 2 minuty povařit a vytahujeme. Na talíři sypeme moučkovým cukrem, mletým mákem (nebo něčím jiným) a poléváme rozpuštěným máslem.

čtvrtek 11. března 2021

Kohoutek na víně

Manžel už několik let chová slepice. A skoro každý rok nějaká začne kvokat, tak si sežene oplodněná vajíčka a odchová kuřátka. Slepičky si obvykle ponecháme na vajíčka, ale kohoutci k ničemu nejsou, takže je postupně vyzabíjíme. Jenže dosud nikdy se mi žádného nepodařilo dobře připravit. To víte, jsem holka z města a o různých vlastnostech drůbežího masa toho moc nevím. A tak jsem manželovi věřila, že je to vlastně kuře a že se připravuje úplně stejně, jako kterékoliv jiné kuře. A když jsme si ani po několikáté na tuhém pečeném kohoutkovi nepochutnali, tak se manžel zeptal kamaráda kuchaře, v čem je asi problém. A zjistil, že: kohoutek v žádném případě není kuře! Má jinou strukturu masa a tudíž se k pečení vůbec nehodí. A doporučil nám, udělat ho na víně - prý nejběžnější úprava kohoutka. 

Nelenila jsem, sedla k internetu a dala se do vyhledávání toho "nejlepšího" receptu. Opět jich je spousta, a i když jsou si hodně podobné, tak přece jen se v některých věcech liší. Mě asi nejvíce zaujal recept, údajně přímo od Romana Vaňka, jehož kuchařského umění si velmi vážím. Tak snad mu neudělám ostudu. Snažila jsem se jeho postup dodržet maximálně přesně. Bylo to náročné časově i na množství umazaného nádobí. Abych vše stihla k obědu, začala jsem už den předem, kdy jsem si nejen naložila kohoutka, ale také připravila vývar. Pečlivost a preciznost se zřejmě vyplatila, protože jsme si konečně na kohoutkovi poprvé skutečně pochutnali.

Suroviny

1 mladý kohoutek

na marinádu:

1 mrkev
1 stonek řapíkatého celeru
1 cibule
3 stroužky česneku
10 kuliček pepře
2 bobkové listy
1 lžíce sušeného tymiánu, (nebo 4 snítky čerstvého)
600 ml červeného vína

na vývar

1 l vody
1 cibule
25 g másla
5 kuliček pepře
1 kulička nového koření

na pokrm

100 g slaniny
40 g másla
3 lžíce koňaku (whisky)
hladká mouka dle potřeby
sůl

na dokončení

50 g slaniny
40 g másla
150 g žampiónů (raději menších)
1 cibule
sůl

Postup:

Kohoutka rozporcujeme alespoň na čtvrtiny. Odstraníme hrudní koš, páteř a křidýlka, které použijeme na vývar. Takto připravené porce vložíme do mísy, zasypeme na kostičky nakrájenou zeleninou, přidáme koření a zalijeme vínem. Porce masa by měly být zcela ponořené. Mísu zakryjeme víkem, nebo potravinářskou fólií a dáme do druhého dne odležet do chladna.

Na vývar si prudce opečeme na másle odřezky z kohoutka, vyjmeme je na talířek a ve výpeku osmahneme nadrobno nakrájenou cibuli. Vrátíme kosti, podlijeme vodou, přidáme koření a přivedeme k varu. Poté přiklopíme pokličkou, stáhneme teplotu a pomalu táhneme 2 hodiny. Hotový vývar přecedíme.

Na druhý den vyjmeme porce kohoutka z marinády, důkladně osušíme, osolíme a obalíme v mouce. Marinádu přecedíme a zeleninu necháme chvíli okapat. Slaninu nakrájíme na kostičky a spolu s máslem rozpustíme v menším pekáčku či kastrole. Na tomto základě opečeme porce kohoutka ze všech stran do zlatova. Maso vyjmeme na talířek a ve výpeku restujeme zeleninu z marinády cca 5 minut. Podlijeme koňakem a necháme jej krátce odpařit. Přidáme maso, podlijeme vínem z marinády, přivedeme k varu a vaříme 12 minut. Poté přidáme ještě vývar, opět přivedeme k varu, přiklopíme poklicí a vložíme do trouby předehřáté na 180°C. Pečeme podle stáří kohoutka - mladého asi 50 minut, staršího o něco déle. Měkké maso vyjmeme z pekáčku na talířek, můžeme pro udržení teploty vložit zpět do vypnuté trouby. Šťávu v pekáčku podle potřeby zredukujeme, potom přecedíme a lehce propasírujeme.

Ze žampionů odstraníme nohy. Kloboučky nakrájíme na čtvrtiny, menší můžeme jen napůl. Polovinou másla opět rozpustíme, přidáme nakrájenou cibuli a restujeme asi 2 minuty. Přidáme 50 ml vody a tři lžíce hotové omáčky, promícháme, přiklopíme pokličkou a necháme asi 4 minuty dusit.

Slaninu nakrájíme na kostičky a spolu s druhou polovinou másla rozpustíme. Přidáme žampiony a krátce orestujeme. Přidáme připravenou cibuli a omáčku a krátce společně prohřejeme.

Jako příloha se hodí brambory, bramborová kaše, rýže, či čerstvé bagety

čtvrtek 25. února 2021

Rybí karbanátky

Už když Aleš začal s rybařením, těšila jsem se, jak budu zkoušet různé rybí speciality. Dokonce jsem si hned obstarala "rybí" kuchařku. Přesněji, ona si našla mě. Náhodou jsem ji totiž objevila v jedné brněnské knihobudce při jedné z návštěv u rodičů, které zrovna nebývají příliš časté. Jako by tam na mě čekala... Jenže manžel dává přednost klasice a také ne vždy je chuť a čas experimentovat, o pestrosti druhů ulovených ryb se raději ani zmiňovat nebudu... A tak trvalo dost dlouho, než jsem vyzkoušela kamarádem opěvované rybí karbanátky. Zvlášť, když ty jeho po chuťové stránce zas tak velký zázrak nebyly, takže manžel se tomuto mému experimentu snažil všemožně zabránit. Ale nakonec jsem i přes jeho protesty karbanátky připravila. A světe div se: Byly dobré. Co dobré - skvělé! Ono totiž vždycky záleží na surovinách, koření a poměrech. To, že někdo udělá nějaké jídlo výborné, ještě neznamená, že bude výborné i od jiného kuchaře. A naopak. I když občas žasnu, že někdo dokáže i  z úplně jednoduchého a dobrého jídla vytvořit nepoživatelný blaf - kuchařky ve školních kuchyních jsou v tom skutečnými mistry. Ale to jsem odbočila. Pokud si tedy budete chtít připravit rybí karbanátky, klidně se do toho pusťte a nenechte se ničím odradit.

Suroviny:

1 kg rybího masa
2 vejce
50 g másla
50 g slaniny
1 cibule
1 citron
sůl, pepř
strouhanka dle potřeby
tuk na smažení (sádlo)

Postup:

Slaninu nakrájíme na drobné kousky a rozpustíme, na ní osmažíme najemno nakrájenou cibulku. Rybí maso zbavíme větších kostí a umeleme na masovém strojku (nebo rozsekáme v robotu). Přidáme vejce, slaninu s cibulí, rozpuštěné máslo, citronovou šťávu i nastrouhanou kůru, osolíme, opepříme a podle potřeby zahustíme strouhankou. Podle chuti můžeme vmíchat i bylinky (hodí se např. petrželová nať, bazalka nebo oregano). Z hmoty tvarujeme menší karbanátky, které obalujeme ve strouhance a prudce smažíme na rozpáleném tuku z obou stran. 

čtvrtek 11. února 2021

Láska na kari

 Lasse Hallström, 2014, USA + Indie + Spojené Arabské Emiráty

Kdysi dávno jsem tu na blogu založila rubriku "Filmové chutě", abych se s vámi mohla také dělit o zážitky z filmů lásce k vaření a jídlu, z filmů u nichž se vám sbíhají sliny a toužíte ochutnat některou z těch zobrazených nebo jen zmíněných dobrůtek. Jeden takový film byl totiž i inspirací k založení tohoto blogu. Od té doby byla rubrika zanedbávaná - je to celkem pochopitelné, protože já nepatřím k velkým filmovým a televizním fanouškům, a tak chvíli trvá, než se dokopu nějaký takový film zkouknout.

Láska na kari je právě takovým filmem, plným chutí. Hlavní protagonisté hovoří o jídle a vaření s takovou vášní, jako by to bylo to nejdůležitější na světě.

Už začátek filmu vás navnadí na nevšední gastronomický zážitek, byť jen zprostředkovaný.

"Ti mořští ježci chutnají jako život sám, nemyslíš? Život má vlastní chuť... ukrytou ve schránce. Syrový, krásný život."

"Abys mohl vařit, musíš zabíjet, vytvářet duchy... Vaříš, abys tvořil duchy. Duchy, kteří budou žít ve všech ingrediencích."

Hasana učila vařit jeho matka v rodné Indii, kde rodina vlastnila vyhlášenou restauraci. Jednou při nepokojích však rodina přišla o všechno: restaurace vyhořela a jednou z obětí byla i matka. Rozhodli se opustit Indii, vydali se do Londýna, ale po roce se rozhodli pro Francii, protože anglická "zelenina nemá duši". Cestou se jim porouchaly brzdy a oni uvízli v malé Francouzské vesnici, která se jim zalíbila tak, že se rozhodli usadit právě tady. Koupili starou nemovitost přímo naproti restauraci s Michelinskou hvězdou a otevřeli si tam indickou restauraci. A tím začíná nevraživost a spousta naschválů v souboji o zákazníka. I přesto Hasan, ač tradiční indickou kuchyni miluje, by se rád naučil vařit i skvělá francouzská jídla. Studuje kuchařské knihy a zkouší podle nich vařit. Jeho snem je učet se vařit v protější restauraci. Protože je vytrvalý a opravdu má talent, podaří se mu nakonec majitelku přesvědčit. Spolupráce je pro oba přínosem, oba dostanou to, po čem touží: Hasan se naučí vařit po francouzsku a restaurace díky němu získá i druhou hvězdu.


A kde je láska? Láska k jídlu vyzařuje téměř z každé scény. Ale aby to nebylo jen o jídle, tak samozřejmě je tam i ta skutečná mezilidská... Ale to už bych prozrazovala příliš. I tak si myslím, že jsem toho odhalila až moc. 

A víte k čemu mě tento film inspiroval? Sedla jsem a napsala své indické přítelkyni, aby mi poslala nějaký svůj vlastní recept. Chtěla bych vyzkoušet skutečně originální indické jídlo. Jen doufám, že tam nebude nějaké koření, které se u nás těžko shání. Jestli se to podaří, tak se těšte!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...